úterý 3. března 2015

Perfektcionizmus, posedlost, hned teď!

Ahoj!

Buď jsem divná jen já a nebo to máte třeba taky tak...
Jsem perfekcionista, ano občas to není na škodu, třeba když se učíte na zkoušky, chcete prostě všechno umět, nebo když uklízíte, uklidíte i to nejmenší smítko, i tam kde by ho nikdo jiný nehledal (magor :D), v práci, chcete mít všechno přesně, a nebo ve sportu, chcete umět ty nejlepší kliky, dřepy cvičit až ass to the ground, trhat (snatchovat :D) jako profík a nadhazovat (clean and jerk) jako bůh...ale otázkou je, kdy se perfekcionizmus stává naší obsesí?
Kdy už chceme být perfektní až moc?

Co je perfektní AŽ MOC? Příliš?

Zdroj zde

Činnost kterou děláme ženeme až do krajních mezí, jsme naštvaní na ostatní, když se nám nedaří, i když ostatní tvrdí, že je to v pohodě, ale vy tam pořád vidíte TY CHYBY! 
Milion CHYB! 
A je to strašně frustrující, přestane vám to přinášet tu radost, kterou byste normálně měli a to je špatně.
Tak dost! 
Musíme se prostě zastavit a uvědomit si, že nikdo není perfektní, že věci prostě někdy nejsou přesně tak jak bychom je chtěli mít, nebo jak bychom je chtěli umět...
Zdroj zde
Proč o tom píšu?
Začala jsem v září vzpírat, takže to je prostě tak pět minut, chvíle. Ale co já (blbka!) bych nechtěla že? Chtěla bych vzpírat jako ostatní, kteří to dělaj rok, dva a někteří i deset let...a prostě to nejde. Stalo se vám to taky?

Je jasný, že já nemůžu za pár měsíců zvedat takový kila a s takovou technikou, kterou oni pilovali rok nebo i třeba deset let. Nejde to, ač bych strašně moc chtěla...a ne jen kvůli sobě, ale i kvůli trenérům, který se mnou maj tu trpělivost a neustále mi opakují co dělám špatně. Už jen kvůli nim bych to chtěla dělat dobře a NEJLÍP!

Od září, co jsem se vzpíráním začala jsem se zlepšila, ale něják jsem si to přestala uvědomovat. Sakra, jakto? Neměla bych být ráda, že už udělám 5 shybů podhmatem? A 2 shyby nadhmatem, klasicky na široko?! Nebo že jsem dřepla 70kg? Nadhodila 53kg? A trhla 42kg? Říkám si, "Sakra Bětko, ani Řím nebyl postavenej za jeden den a ty přece nemůžeš chtít, aby jsi nadhazovala 90kg a trhala 70kg, když v září jsi na prvním tréninku trhla 25kg a nadhodila 30kg!" 
Zdroj zde

Co tímhle elaborátem chci říct, že občas na svý tělo kladem neustálý nároky, který jsou prostě velký a měli bychom být vděčný za to, že to tělo to dává. Měli bychom si aspoň trochu užít tu cestu za svým cílem, snem a cenit si těch krůčků, kroků, i když jsou sakra malý cenit.

Tak se pěkně zastavme a poděkujme si. Nikdo jiný to asi za nás neudělá. A oceňme to, kam jsme až došli. Buďme si vědomi chyb, kterých se dopouštíme a pracujme na tom, abychom je odstranili. Nezapomeňme, že každý někde začínal. Vím, že asi nikdy nebudu na sto procent spokojená, ale to je prostě motivace, vstát a jít dál a pracovat na tom, abych se zlepšila. 
A víte co?
Já to chci! Chci to strašně moc! Jen to asi nebude teď hned, nebo zítra, ale prostě to potrvá, ale já tam dojdu!
Takže dalšímu tréninku/tréninkům zdar a ceňme si toho, čeho jsme schopni a i těch malých krůčků (i když jsou vážně pidi-miny)...
Zdroj zde




Okomentovat